OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na areál přes noc naběhla zřejmě hladová četa kelímko-žroutů a spásla většinu bordelu v areálu. Máme tu čisto, sluníčko nabírá na síle a úderem desáté nám vstupují na pódium šnekožrouti z BLACK BOMB A, reprezentující přímočarý okovaný hardcore. Instrumentální trojici sekunduje živelné duo vokalistů, hudba má důraz, tah na branku a funguje perfektně při živé prezentaci, studiově je jejich tvorba působivá o něco méně. Francouzské vzkazy k lidem působí poměrně úsměvně, putování okalisty bezprostředně k fanouškům sympatické. BLACK BOMB A si získávají většinu publika, které si přivstalo a ráno postává před Obscure stage.
Na Metalshop stage se mezitím chystá kapela, která začíná šlapat na paty božským LVMEN a já se modlím za lepší zvuk, neboť nedobré zvukové balení může náladovým plochám Pražáků FDK uškodit o něco více než jiným kapelám. Moje prosby jsou vyslyšeny! Jedna z mála našich výrazných post hardcorových kapel, které se vzhlížejí ve stylotvorných vzorech jakými jsou CULT OF LUNA, NEUROSIS nebo ISIS se těší dobrému zvuku. Krom titulní skladby z aktuálního alba „Borderline“, ze kterého byla i většina prezentovaného materiálu, zazněly dvě nové skladby, které FDK chtějí zařadit na desku, jenž by měli nahrát ještě do konce tohoto roku. Škoda některých instrumentálních nepřesností, neboť až na ty se jednalo o vynikající a hluboký zážitek. Po setu domácích je přelazeno na německou black metalovou notu s AGATHODAIMON, kteří podobně jako Brutal Assault letos slaví čtrnáctisvícovým dortem. Poměrně živelný black metal však ve žhavém letním slunci jaksi postrádal své kouzlo a zahání mě do stínů…
GAMMA BOMB na mě zprvu působí jako lehká parodie sebe sama. Což asi není tak úplně od věci, protože kreace, které na podiu vytváří zpěvák s kytaristou, by tomu odpovídaly. Trash nikdy nebyl mou favorizovanou odnoží metalu, nicméně v jejich podání mě dokonce neskonale nudí. Po velkém hc překvapení BLACK BOMB A, kteří hráli hned zrána, na návštěvníky z Irska koukám ještě více nedůvěřivě. Stále ovšem zůstávám až do konce. Snad ze zvědavosti (to je nejpravděpodobnější), nebo že by to přece jen nebylo tak špatné? Setkání na Brutal Assaultu bylo pro mě, co se GAMMA BOMB týče, vůbec první a nelituji toho – protože aspoň vím, že druhé, třetí, ani další v pořadí rozhodně nepotřebuji.
ASHES YOU LEAVE přichází vzápětí, aby uklidnili atmosféru a rovněž malinko emocionálně pohladili po duši. I když pravděpodobně něco podobného v plánu měli, výsledek zůstal docela jinde. Poměrně nemastné-neslané vystoupení, které sice neurazilo, ale že by mě, ať už jakýmkoliv směrem, nějak zaujalo, to rozhodně ne. I když – křivdila bych. Díky dvěma dámám v kapele se na to celé poměrně pěkně koukalo. Když se pak na závěr skupina rozloučila skladbami „Maservant“ a „Taints“ z nového alba „Fire“, s pokrčením ramen jsem jen konstatovala, že taková vycpávka vlastně neurazí.
THE RED CHORD mě vrcholně bavili na Hell On Earth Tour a baví mě i nyní. Skvělá technická práce kytaristy Gunface, který od minulé zastávky Prahy shodil svoji metalovou hřívu, upřímné nasazení Guye Kozowyka u mikrofonu, neustálé řvaní na sucho Grega Weekse, který si s baskytarou místy zaskočil i mimo hlavní pódium, vytváří tu pravou atmosféru jejich obhrouble syrového setu. Do toho brutální hudba, která přešlapuje u hranic grindcore, hardcore a deathu. Po nich přichází italští vlajkonoši neučesaného grindcore CRIPPLE BASTARDS, kteří svoji kariéru odstartovali již rok před naší Sametovou revolucí. Grindoví veteráni přicházejí i s uvaděčem, mám ten pocit, že vypůjčeným z festivalu Obscene Extreme a do publika aplikují vynikající set mosherskéo houpavého grindu. Jako vždy vyjukaný Giulio The Bastard u mikrofonu, jako vždy vydatný kotel pod scénou. Následující ADOR DORATH zdobí soupisku Brutal Assaultu ve Svojšicích každý rok a tak si je nechávám ujít. Vím, že svoje áčko budu moci s velkou pravděpodobností napravit na stejném místě a v podobném čase zase za rok.
Kapela, ktorá patrila medzi najočakávanejšie v pomyslenom rebríčku mojej maličkosti. Technicko-deathmetalový dorast z Kalifornie si získal srdcia tisícok fanúšikov po celom svete najneskôr vynikajúcim albumom „Planetary Duality“. Koncerty na jeho podporu podľa všetkého potvrdzujú povesti, ktoré predchádzajú túto veľkú nádej extrémnej muziky. THE FACELESS vybehli na pódium v Josefove a aj napriek mladému veku (gitarista Michael Keene práve v ten deň oslavoval 23. narodeniny) a iba druhému koncertu v Európe s obrovským prehľadom naplnili aj tie najtrúfalejšie očakávania. Práve spomínaný Michael „Machine“ Keene šokoval svojimi gitarovými sólami, parádnymi vyhrávkami a vynikajúcim melodickým spevom. O najviac prievanu sa na pódiu postaral energický frontman Derek Rydquist vo vkusnom tričku DECREPIT BIRTH, väčšine fanúšikov spadla sánka z technickej hry bubeníka Lyle Coopera, hoci mne trochu vadilo, že patrí skôr k džezovým hladičom blán než k metalovým trhačom. Ukážky z dosky „Planetary Duality“ mixnuté staršími vecami z debutu „Akeldama“ robili veľkú radosť a pri pohľade na tú inštrumentálnu suverenitu zostával miestami rozum stáť. Ako budú hrať, keď budú mať o desať rokov viac? Keby uderili naživo ešte aj ten vokodér, tak ma z nich asi šľak trafí!
Jednou z nejočekávanějších kapel nejen sobotního programu, ale i na celé soupisce Brutal Assaultu, pro mě byli GHOST BRIGADE. Jejich první deska „Guided By Fire“ vzbudila nemalý ohlas a vzduchem létala odvážná přirovnání – KATATONIA, „moderním OPETH“... Nedávno vyšlé album „Isolation Songs“ pak debut směle následuje. Očividně nejen mě zajímalo vystoupení této finské naděje, a tak se kolem půl čtvrté před stageí tísnil poměrně početný dav. Když se pak po pár minutách na pódiu Manne Ikonen objevil v tričku THE OCEAN, získal ihned plusové body, aniž by hnul prstem. Čtyřicet minut vyměřených pro GHOST BRIGADE uběhlo neuvěřitelně rychle. Setlist zahrnoval skladby z obou desek. „Isolation Songs“ naživo překvapivě dobře vyzněla. „Into The Black Light“, „Architect Of New Beginnings“ nebo na novince závěrečná „A Storm Inside“ jasně ukázaly, že přespříliš nafouklá bublina lichotek k prvnímu albu bude obohacena o další. Nenucenost, upřímnost a zvláštní pohoda ze všech členů přímo sálala a já po rozloučení jen zamáčkla slzu a litovala, že si tento, dost možná ještě lepší, zážitek nezopakuji na afterparty.
Erik Rutan a jeho HATE ETERNAL jsou živě hodně tvrdým oříškem. Kapelu jsem naposledy viděl ve společnosti MISERY INDEX na Chmelnici a byla to neuvěřitelná zvuková katastrofa, to samé v bledě modrém se bohužel opakovalo i na Brutal Assaultu. Vystoupení se znovu odehrálo na Metalshop Stage, která se v mých očích stala tak trochu pohřebištěm technicky nadstandardně vybavených kapel. Na druhou stranu je nutno doplnit, že ani poslední deska HATE ETERNAL „Fury And Flames“ není po stránce zvukové zrovna stravitelná záležitost. Ale ani položky z daleko transparentnějšího alba „I, Monarch“ (titulka nebo „Behold Judas“) nevyzněly dvakrát přesvědčivě. Cožpak o to, Simonettův neprostupný koberec i Rutanův řev jsme si užili až to hezké nebylo, ale co třeba ta kytara, pane zvukař?
Jestliže jsem první večer označila PAIN za tancovačku, platilo by to i o RAUNCHY, nicméně v pozitivnějším slova smyslu. Atmosféra je neskutečně optimistická, podupávají si pánové s warpaintem, hc-čkáři i dámy v gotických šatech. Když pak zazní první tóny coveru „Somebody´s Watching Me“, jdou veškeré zábrany stranou a boky vrtí už vrtí i dotyčný v tričku NEUROSIS přede mnou. Tak vám nevím, žeby tohle spojovalo lidi?
MISERY INDEX se topí ve velkém boru Metalshop stage, kterým je zvuk. A to je velká škoda. Stejně jako na poslední své zastávce na počátku roku v Praze se z nich stává poněkud nečitelná deathgrindová mazanice, a tak mi nezbývá, než sledovat pohodovou pódiovku a hledat místo s lepším zvukem, bohužel se nepovedlo.
Veľká neznáma. Brutal Assault pre ANAAL NATHRAKH a tiež naopak, keďže pôvodne čisto štúdiový projekt koncertuje naozaj sporadicky (vystúpenie v pevnosti Josefov bolo iba druhé v tomto roku). Ak bola vydarená živá premiéra pred rokmi v BBC Radio 1 u legendárneho Johna Peela podnetom pre ďalšie koncertovanie, vystúpenie na Brutal Assaulte by mohlo byť z tohto pohľadu celkom slušnou rozbuškou. Bola by škoda, keby nehrávali častejšie a páni z ANAAL NATHRAKH by klamali sami seba, keby tvrdili, že sa im to páčilo iba trochu. Dave Hunt (alias V.I.T.R.I.O.L.) sa pri revaní všetkých tých nihilistických a mizantropických posolstiev usmieval ako slniečko. Šokovaný z obrovskej fanúšikovskej odozvy, vytešený z toho veľkého davu, ktorý sa na nich prišiel pozrieť. Miestami pripomínal Robbieho Williamsa z pamätného mamutieho koncertu v anglickom Knebworthe – zvláštna to predstava najmä pri počúvaní odziapaného intra k „Do Not Speak“ o budúcnosti a topánke na ksichte ľudstva. V priebehu koncertu ANAAL NATHRAKH som si neraz spomenul na výborné recenzie kolegu Thorna a jeho predstavovanie „nových EMPEROR“. Áno, možno v štúdiovej podobe. Naživo ani za máčny máčik povestnej šľachtickej vznešenosti, zvukovej nadýchanosti a aranžérskej veľkorysosti. Toto bol zdrvujúci marš britiských robotníkov v špinavých uliciach Birminghamu. Autor všetkej hudby ANAAL NATHRAKH, veľký sympaťák Mick Kenney sa len spokojne usmieval a spolu s ostatnými koncertnými muzikantmi do nás rezal riadne punkový a grindovo znetvorený black metal. Zaujali zvláštne pôsobiace výzvy na circle pit - Dave však mohol v to popoludnie robiť všetko, čo si zmyslel. Ľudia mu zobali z ruky. Silný hlas a nad očakávanie dobre zvládnuté čisté spevy, to sú vám veru mocné zbrane. Najlepší koncert tohtoročného Brutalu? A čo iné by ním malo byť? Dúfam, že si veľmi skoro dáme repete – najlepšie pekne za tmy s dobrými svetlami.
Playlist:
In The Constellation Of The Black Widow
I Am The Wrath Of Gods And The Desolation Of The Earth
Bellum Omnium Contra Omnes
The Final Absolution
Submission Is For The Weak
More Fire Than Blood
Solifugae
Der Hölle Rache Kocht In Meinem Herzen
The Lucifer Effect
The Destroying Angel
Do Not Speak
Pandemonic Hyperblast
ATROX zažili svoji zlatou éru s albem „Orgasm“ s nepřekonatelnou hlasovou experimentátorkou Monikou Edvardsen u kláves a mikrofonu. Jednoruký vokalista Rune je slabou náhradou co se charismatu i expresivních vokálních partů týče, a to se potvrdilo i při živém provedení. Většina prezentovaného materiálu byla z loňského alba „Binocular“, což je materiál v mých uších minimálně o dvě třídy horší než hitovky z „Orgasm“. Setu ATROX však nelze upřít technickou formu, Rune na rozdíl od Moniky celkem korektně intonuje a pohodová prezentace působí vcelku příjemně.
Pred dvomi rokmi pôsobili ako zjavenie. Bol to obrovský zážitok z najcharizmatickejšej deathmetalovej kapely na svete. Moment prekvapenia tento rok samozrejme chýbal, no vystúpenie legendárnych SUFFOCATION nemožno hodnotiť nijak inak ako v superlatívoch. Vo fantastickom zvuku sa nestratila ani nota. Páni oslavovali 20-te výročie a bola to oslava naozaj vo veľkom štýle starej školy brutálneho death metalu so salvami typu „Jesus Wept“, „Thrones Of Blood“ či „Infecting The Crypts“.
IMMORTAL predviedli parádny koncert. Z pohľadu enormného záujmu fanúšikov takmer siahajúci na minuloročný rekord CRADLE OF FILTH. V hľadisku nechýbala malá plyšová panda radostne poskakujúca v rukách nejakého recesistu, na pódiu hádzala veľká nórska panda pózy miestami ako Dave Mustaine, inokedy ako Axl Rose. Abbath si svoju slávu užíva, sypal do nás jeden skvelý gitarový riff za druhým, pľul oheň, uhýbal sa pyrotechnickým efektom a spokojne sledoval Horgha, ktorý mu s prehľadom presnou kanonádou istil chrbát. V porovnaní s hlúposťami ako DARK FUNERAL alebo MARDUK až príliš zmysluplná a skutočne veľká blackmetalová kapela.
WALLS OF JERICHO nás najskôr vystrašili zvesťami o neúčasti celej kapely, neskôr o neprítomnosti frontwoman Candace, ktorú mal zaskočiť Guy Kozowyk z THE RED CHORD. Nič z toho napokon nebola pravda. Čo však potešilo ešte viac, bol prerod Candace z vizáže nahnevanej tety kuchárky zo školskej jedálne na bratislavskom koncerte pred pár týždňami. Na Brutale to bola znovu tá zaujímavá hárdkórová čučoriedka s dlhými vlasmi, potetovaným svalnatým telom a čipkovaným spodným prádlom. Neviem, či už niekedy bol a či vôbec ešte niekedy bude na tomto festivale taký obrovský kotol pod pódiom. Takmer na úplný záver trojdňového maratónu dokázali WALLS OF JERICHO vymlátiť z fanúšikov posledné zvyšky síl. Aj napriek strašnému prachu a ešte horšiemu zvuku predviedli koncert, na ktorý sa nezabúda.
Škatulku black metalu pro sobotní večer zaplnili MARDUK. Po vzpomínce na včerejší, spíše úsměvné, DARK FUNERAL se tito veteráni nemají za co stydět. Otázkou ovšem zůstává, jestli vyzdvihnutí na základě horší kapely stačí. A jestli by vůbec MARDUK obstáli, být v tomto „údělu“ sami. Vystoupení postrádá to něco, proč jsme minulý ročník byli nadšeni z MAYHEM a to, co nás letos překvapilo u ROTTING CHRIST. Přesto však MARDUK nenudí, vyslechnu si „Wolves“, „Baptism By Fire“ nebo „Materialized In Stone“. Ale upřímně? Kdyby po nich nehráli SKEPTICISM, asi bych je neviděla.
SKEPTICISM mi způsobem, jakým se s vystoupením na festivale, pro funeral doom seskupení dozajista netypickým,vyrovnali, doslova vyrazili dech. Očekávala jsem nemastnou-neslanou náladu. Skupinu, která nemá mnoho šancí v takovém prostředí zaujmout, vtáhnout. Mýlila jsem se. Hodně. SKEPTICISM nestratili nic ze své noblesy. Matti více komunikoval s diváky, na svých útrpných pózách ale neslevil. Před začátkem každé skladby se přesunul do zadní části pódia, a tak jsme si jeho „příchod“ mohli vychutnat nesčetněkrát. Playlist byl sestaven ze starších skladeb, z aktuální desky „Alloy“ nakonec SKEPTICISM zahráli pouze dvě skladby. Funeral doom, jaký finská čtveřice předvedla, byl skvělým uzavírajícím článkem festivalu a podle nadšených reakcí po skončení myslím, že si získali mnoho nových fanoušků.
ETERNAL DEFORMITY se se svým nezáviděníhodným časem poprali ve svých řadách poměrně zdatně, a tak se před druhou hodinou ranní snažili probrat dav ospalých vytrvalců. Polská skupinka u hrazení, měla na odpočinek očividně jiný názor než-li zbytek a vytrvale své krajiny podporovala. Já jsem však vydržela pouze půl setu, abych se následně, po stálé variaci na jedno téma, odebrala do stanu.
Text: RIP, Tears of death, Reaper, Rudi
Fotografie: Tears of death
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.